4.den

  Tančící středověk

Dessau (22.dubna) - Nekonečně bohatou snídaní dle naši fantazie (od melounů, až po kuřecí stehýnka) vycházíme z hotelu, vstříc dalšímu dobrodružnému dni plavby.

Po téměř dvouhodinové cestě autobusem vystupujeme u pro nás už dávno známé magdeburské katedrály, kde tentokráte již nevládne tma tmoucí, nýbrž se dvě věže tyčí k modrému nebi. Katedrálu obdivujeme jen z dálky, jelikož naše kroky vedou do blízkého kulturně-historického muzea, kde po další tři hodiny nacházíme možnost posunout se v čase o pár století zpět.

Nejdříve přijímáme čestné uvítání ve městě od těch nejváženějších zástupců města, kteří nás mimo jiné seznamují i s bohatou historií Magdeburku (která je ostatně spjata i se Zeměmi koruny české) příběhem o Tyllu Eulenspieglovi – věhlasnému magdeburskému vtipálkovi.

Trocha teorie na úvod ale brzy vystřídala praxe. Krokem za práh obrovských dřevěných dveří muzea se najednou ocitáme ve středověku. Kráčíme vesnicí kolem církevní školy, lukostřeleckého mistra i sídla rytířů, nahlížíme do domu babky kořenářky, kde to voní čerstvou heřmánkovou mastí, kontrolujeme, jestli kovářům nepohasl oheň, truhláři se činí. Nahlížíme do krčmy, kde se hospodářka snaží uvařit tu nejlepší polévku, kontrolujeme pec, ve které se peče chléb a koláče pro celou vesnici, obdivujeme švadleny i košíkářky. Čeká nás ale ohromné překvapení. Po chvíli dostáváme středověké oblečení a všichni se vracíme o 500 let zpátky. Jako mávnutím kouzelného proutku se z nás stávají samotní obyvatelé tohoto středověkého města. Každý z nás si nacházíme řemeslo, které je nám nejbližší, a poctivě se snažíme pilně pracovat pod dohledem zkušenějších mistrů. Někteří z nás se pilně oddávají náročnému studiu čtení, psaní i počtů, jiní sekají dříví, čí střílí z luku. Křehké dámy se s láskou starají o to, aby obyvatelé vesnice měli kromě keramiky, oblečení i kosmetiky také čerstvý chléb, či dost polévky nebo pravého višňového čaje. Pořádek v celé vesnici střeží silná stráž, která se postará o každého nevítaného hosta i podvodníky, které nekompromisně zamykají za nedobytnou mříž. Stáváme s čestnými obyvateli města.

Po několika hodinách se po neskrývaném zklamání nás všech, musíme vrátit opět do současnosti. Naše cesta pokračuje dál. Přesouváme se do městečka Aken, kde vstupujeme na palubu naší Archy Europy. Zde už na nás čeká opravdový mistr všech mistrů. V podpalubí máme tu čest poznat tanečníka Gregora Seyfferta. V interview se dozvídáme o spoustě tajemství ze světa tance i umění. Po následné autogramiádě se ale už všichni připravujeme na praktickou hodinu tance s tímto mistrem. Leštíme taneční obuv a ladíme naše kroky. Loď se blíží k dessenskému břehu a my plni očekávání, že vylepšíme malé nedostatky v našem umění tančit, míříme do zdejšího divadla, kde už na nás čeká mistr se svými nejlepšími společníky. Na úvod nám zatančí oni. Věru, uznáváme, že my ještě potřebujeme pár kroků vylepšit a poté se tedy ihned do tréninku pouštíme. Pod dohledem tanečnické legendy pilujeme dle instrukcí šest základních tanečních kroků, neopomeneme ani ladné skoky i piruety.

Po značně náročném tréninku se někteří z nás ve skrytu duše těší na angažmá, jiní asi svou taneční kariéru pověsí na hřebík. Nechme se překvapit.

Po dalším, současně i náročném dni, usedáme u luxusních stolů k výborné večeři. Náš den poté zakončujeme slavnostním předání dárků našim německým kolegům i ředitelce plavby. Tato malá ceremonie některé z nás dokonce dojímá k slzám.

Po krátké poradě už ale míříme šťastni, leč mírně unaveni do pokojů, kde se spánkem posílíme na další den, kdy vyjdeme vstříc dalším, nezapomenutelným zážitkům.