6.den

  Vrchol našeho výletu přichází – obědváme s princeznou 

Thorgau (24.dubna) – Vstáváme v nekřesťanskou dobu. Je chladné ráno a my, už v sedm hodin, opouštíme další hotel na naší dlouhé cestě. Autobus uhání zamlženou krajinou a my víme, že se stane něco mimořádného, co se rozhodně jen tak někomu nestává – budeme obědvat se saskou princeznou Giselou. Čím více se přibližujeme k Míšni (piš Meißen), tím lepší máme počasí.

                Rozdělujeme se na dvě skupiny. Takticky jdeme na kurz etikety až jako druzí – k obědu. Na talíři toho jistě bude mnohem více než kdybychom šli první, tedy ke snídani – tu okusili naši němečtí přátelé. Nepředbíhejme ale. Nejdříve se díváme, jak vlastně míšeňský porcelán vzniká – jdeme od 1. stanoviště, kde se z „hlíny uhňácá“ talířek nebo hrníček, až po 6. stanoviště, kde si někteří z nás zkouší na porcelán malovat.

                O několik desítek minut později se již učíme prostřít stůl a po té, co nám přináší číšníci dnešní menu, začínáme za trpělivého vysvětlování co a jak, jíst. A co že to bylo? Chřestová polévka s krutony, smažený řízek s hranolkami, čaj a chléb s máslem.

                Čas u stolu utekl jako voda, my se konečně najedli dobrého jídla, a odjíždíme z Meißen (čti Míšně) do Dessau. Zde vcházíme do budovy, která vypadá na první pohled zcela běžně, avšak po hodince strávené uvnitř nám mrazí v zádech z hrůz, které nám vyprávěli dva lidé, kteří zde za dob NDR žili. Dětský domov (spíše domov pro převýchovu mládeže) však vypadá jako nejtěžší žalář, ve kterém je zima, vlhko, po chodbách chodí bachaři a hází po svěřencích těžké klíče vždy, když se nechovají podle řádů.

                S úlevou opouštíme místo, o kterém již teď víme, že zde spousta dětí ztratilo své já, a tři dokonce i svůj život.

                Těšíme se na další den. Čekají nás Tři oříšky pro Popelku a setkání Pavlem Trávníčkem. Tak zítra.