Příhody dvou skřítků

( Jak skřítkové hledali kouzelné slovíčko )

Jak Mecháček s Modřínkem čekali na jaro

 Zima trvala dlouho a celý pohádkový les se už těšil na jaro. I Mecháček s Modřínkem byli mrzutí, už je nebavilo stavět sněhuláky ani klouzat se s vílou po zamrzlém rybníku. Měli  připravená semínka, během dlouhých večerů si četli o zahradničení a víla jim slíbila, že jim pomůže před chaloupkou vybudovat krásnou zahrádku. 

    Místo toho ale pořád seděli u okna a pozorovali šedivou oblohu a smutné stromy. A vzdychali. „Mecháčku, nevíš, jak se přivolává jaro?“ vzdychal Modřínek. „To já nevím, ale zkusíme se zeptat víly,“ odpověděl Mecháček. A jako by je víla slyšela, najednou se otevřely dveře a víla k nim cupitala. Vlastně se snažila tančit, ale moc jí to nešlo, protože měla promrzlé nožky. Skřítkové jí honem nalili horký čaj.

    Když se jí zeptali, jak se přivolává jaro, jen se na ně smutně podívala : „Ale jaro se přece nedá přivolat, vy hlupáčci!“ Ještě dlouho potom, co víla odešla, seděli oba a jen popotahovali a fňukali. Druhý den ráno se jim zdálo, že je obloha za oknem přece jen jasnější, a tak se vydali na procházku po lese. Ale dobrá nálada je brzy opustila. Vodník mrzutě pozoroval kusy ledu na hladině rybníka, vlci tiše vyli ve svém doupěti a na hraní neměli náladu a víla si prala kapesníčky, aby měla do čeho smrkat.

   Skřítkové se loudali domů a pak se to stalo : na palouku mezi třemi břízkami se něco zabělalo. A nebyl to sníh ani kousek ledu, byla to sněženka! Mecháček s Modřínkem se začali objímat a radostí poskakovali. Pak si klekli a chtěli sněženku pohladit. Ale co to? Choulila se celá uplakaná, sukýnky měla zplihlé a lístky pomačkané. 

   „Co je ti, maličká?“ šeptal Mecháček. „Asi jsem to popletla a neměla jsem ještě vykvést. Je mi zima, v noci na mě dokonce padal sníh. Já potřebuji sluníčko, jinak umřu!“

„Prosíme, sněženko, neumírej, bez tebe jaro nezačne a my se na něj všichni moc těšíme!“ zoufali si Mecháček s Modřínkem. „Musíme tu chudinku zahřát a rozesmát,“ přemýšleli skřítkové a už začínali svolávat kamarády. Dráček přiletěl a opatrně, polehounku začal malinkatými plamínky sněženku zahřívat. Víla okolo sněženky omotala svůj nejjemnější šáteček a sýkora Pepinka jí zpívala veselé písničky, co jí nastydlý zobáček stačil. Vlci taky přiběhli a začali se pošťuchovat a tahat za šos vodníka, kterého ten mumraj na paloučku nakonec vylákal od jeho mrzutění.

   Sněženka se začala usmívat, sukýnky se jí vyžehlily a oči rozzářily. Co bylo dál? Sluníčko zvědavě vykouklo, co se to na palouku v pohádkovém lese děje tak veselého. A tolik se mu ta podívaná zalíbila, že se rozzářilo, inu, jako sluníčko. Dráček mohl zhasit své plamínky, protože sněženku a všechny její nové kamarády hřály sluneční paprsky. Bylo jaro.